Tým Offices Unlimited je nejen vysoce profesionální, někteří jeho členové mají navíc i talent a kreativní ambice. Pokud recepční Katarína Brányiková nepečuje o nájemce flexibilních kanceláří Na Příkopě, ráda si pohrává se slovy. Začínající spisovatelka má v počítači aktuálně připravenou už druhou knihu.
Prvotinu Vysoká vydalo nakladatelství Pointa, které debutující autory podporuje při vstupu na literární scénu. Sbírka satirických povídek je peprnou karikaturou akademického prostředí, inspirovanou vlastními studentskými léty na pražské Univerzitě Karlově. „Je to takový tajný deník studenta,“ říká Katka s tím, že ačkoli povídkami prosakuje humor, přímým impulsem k psaní pro ni byla potřeba vyrovnat se se smrtí dědečka.
Pro mladou absolventku hispanistiky ovšem byla práce na knize víc než autoterapií. Nedávno proto dopsala další povídkovou sbírku. Bude se jmenovat Narcis a Pivoňka a Katarína v ní z tragikomické perspektivy nahlíží milostné peripetie svých vrstevníků. „Čekám právě na posudek od editora,“ říká s nadějí, že druhý titul by mohlo vydat zavedené nakladatelství. A co ji ke psaní motivuje? „Snažím se, aby se čtenář u povídek bavil, abych v něm zanechala pozitivní emoci. Pokud se to povede, budu spokojená.“
Katarína Brányiková pro vás vybrala ukázku ze své prvotiny Vysoká:
„Tu ochrannou kapsli naříznete takovým malým zubatým nožíkem, který se vysouvá… tady.“ Ukázala jsem panu profesorovi dosud neprobádanou skrýš na kapesním otvíráku.
„A uděláte to ze strany, ne navrchu.“
Začala jsem řezat pod malým záhybem na krku láhve. Mezi kamarády bych to nazvala pod žaludem, ale před panem profesorem jsem zvolila jinou terminologii.
„Já myslel, že se to dělá vždycky nahoře,“ odpověděl udiveně.
„Nahoře ne, to by se pak do pití mohl dostat kousek hliníku… nebo oceli… nebo z čeho se to vyrábí.“
„Aha,“ odpověděl a svá ústa nechal pootevřená.
„No, a potom takhle.“ Odloupla jsem obal, vývrtku zakroutila do korku, láhev položila na stůl a otočila se k profesorovi tak, aby dobře viděl.
„Tahle část sice slouží jako otvírák na pivo, ale taky pro vytvoření páky, abyste mohl ten špunt vytáhnout bez námahy.“
Když jsem mu to ukázala, tvářil se, jako kdybych objevila Ameriku.
„To víte, já mám doma jen ten otvírák z IKEA. Vypadá jako panák, který cvičí spartakiádu,“ vysvětloval a skromně se při tom usmíval. Nešlo mu ten úsměv neoplatit. Dvěma pohyby zápěstí jsem láhev otevřela.
„To je skvělé!“ zvolal. „Jano, Hano, pojďte se na něco podívat!“ zavolal na své kolegyně, jako když chtěl Zdeněk Svěrák ve filmu Na samotě u lesa ukázat dětem mraveniště.
Profesorky a jejich hořící lýtka byly v mžiku u nás, já musela otevřít další víno a šířit moudro sofistikovaného alkoholika. Láhev jsem pak podala panu profesorovi a ten nám všem samozřejmě dolil. Jeho kolegyně se pak začaly bavit o jakési konferenci v Guatemale. K tomu jsem neměla co říct. Bylo mi trapné sebrat se a odejít, ale ještě trapnější bylo zůstat a mlčet. Bála jsem se, že by se mě profesorky mohly na něco zeptat a odhalit tak můj hluboký nezájem o dění v Latinské Americe. Koukla jsem na pana profesora, ale ten mlčel beze studu. Jen se lehce kymácel ze strany na stranu a rozhlížel se, komu by mohl doplnit víno.
„Já bych si to chtěl vyzkoušet sám, ale nevím, jestli ještě potřebujeme další,“ přehlédl řadu otevřených láhví, potom kouknul na mě a usmál se. „Ale vem to čert, jednu ještě zvládneme.“ Popadl otvírák a začal hledat pokusnou oběť, ale neuspěl.
„Aha, tak ony jsou všechny šroubovací.“